Londýn a Columbia Threadneedle Prize

Londýn a Columbia Threadneedle Prize

V londýnské Mallgalleries se jako každý rok koná výstava soutěže Columbian Threadneedle prize, které
jsem měl tu možnost být součástí. Porota vybrala na výstavu 104 děl z celkových 4000 přihlášených 
z celé Evropy. Soutěž je jednou z nejprestižnějších událostí, hlavně figurativní tvorby, na světě. Je zajímavé,
že popularita figurativní malby je ve světě velice silná (Španělsko, Anglie, o Americe nemluvě) a v Čechách
obdobná soutěž prakticky neexistuje, a přitom umělců by zde bylo spoustu.

Pohled do instalace výstavy s mým obrazem "Židle"

Na výstavě převládala realistická malba, ale vyjímkou nebyla ani digitální koláž, kresba, nebo socha. Stejně tak formát

nehrál roli. Výstava je určitě pestrá, a každý si tam najde to své. Za mne to byla polská umělkyně žijící v Británii Agata Wojcieszkiewicz, nebo velice povedené interiéry Tima Patricka. Jelikož byla již před výstavou všechna díla zvěřejněna na intenretu, tak samozřejmě došlo k tomu, jako to bývá vždy, že některé práce vypadaly lépe na fotkách, a některé lépe na vlastní oči. Co se vítězky Any Schmidt týče, určitě bych ji mezi finalistky zařadil, ale pro mne z šestice určiě byla výraznější Lois Wallace.


 Mallgalleries se nachází kousek od Trafalgarsquare, takže bylo poviností projít i National Gallery a National portrait Gallery, dále jsem pak navštívil samozřejmě i Tate Britain, Tate Modern, Saatchy Gallery a malou galerii Plus One, která se specializuje na současný Hyperrealismus. Takže jsem za krátkou dobu viděl asi až moc obrazů, ale rád bych se zastavil u toho co mne zaujalo nejvíce a to  je National Gallery. Je zvláštní jak na mne vždy v těchto velkých světových galeriích zapůsobí díla Rembrandta, Velzaquéze, Franze Halse, nebo Vermeera... jejich tvorba vždy nad ostatními vyniká, a na mne zkrátka působí jako magnet. Zvláště na mne udělaly dojem obrazy Franze Halse, kde je takřka neuvěřitelné s jakou přesnotí a přitom jednoduchostí dokáže tento malíř vybudovat portrét. A čím více mám  možnost vidět jeho tvorbu na živo, tím více mne tato malba fascinuje. Dále jsem byl moc rád, že jsem viděl konečně Rembrandtovu Koupající se ženu (portrét Hendrickje). Člověk samozřejmě ví, že tento obraz je namalován velice moderně, ale přesto, když před ním stojím, opět mne překvapuje suverenita s jakou je tato postava vytvořena. U National Gallery bych ještě rád zmínil krátkodobou výstavu Monochrome: Painting in Black and White, která představuje průřez dějinami malířství a to speciálně monochromy, nebo obrazy malovaných technikou grisaille. Na této výstavě mne zaujala Ingresova Odaliska v Grisaille, nebo malý obraz Uvedení kultu Kybelé v Římě od Andrea Mantegny. Tento malý obrazék působil neskutčeně prosotrově, a až při bližším pozorvání bylo teprve možné rozpoznat, že se nejedná o reliéf ale skutečně o obraz. V takový moment mohou jít všechny koncpety a historické informace stranou a člověk zkrátka jen zírá.

Portrét Hendrickje