The interpretation of the work of the young artist Leoš Suchan (*1989) is in its compactness actually objective and comprehensive, even though he has been active for a relatively short period of time. Even during his studies at the Academy of Fine Arts in Prague (2011–2016), he began to present himself as a mature, purposefully evolving artistic personality. At both solo and group exhibitions, he presented himself through remarkable paintings characterized by a delicate painting culture and above all, a clear as well as interesting theme. Not only was he able to make the most of his professors’ example (Zdeněk Beran, Michael Rittstein) but he also quickly transformed the suitably combined stimuli into a distinctive scenic vision of his paintings. He was not afraid of paradoxes and absurdities when he set out to conceive his picture compositions as a general metaphor of meaning of the contemporary world.

 Suchan’s visual structures express a personal sense of the multiple meaning of reality. For example, the moment of destruction of a certain real component (the cycle Brushes), the establishment of a new visual unit (the cycle Materials) or the variable principle of an order newly defined by him (the cycle Food) serve this purpose. This ultimately allows the author to see the world in two dimensions with the possibility of applying the multiplicity of reality. The components that make up his picture compositions become symbolic fragments of diverse realities. From them, a new whole arises, on one hand there is imaginary stories, on the other hand there is elementary configurations. The world of nature, the world of men or the world of objects blend together. Reality is thus interpreted in terms of the connection of everything with everything. It is thanks to this feature that LeošSuchan’s work is one of the acts that has enriched and developed not only “grammar” and syntax but also iconography as well as the significance of his paintings.

 As I remarked in the previous text, Leoš Suchan fully uses the language of painting (oil on canvas) in the overall meaning of his work. He builds on the assumption that truth is found in phenomena that are worthy of preservation in presentation. It is not a direct but mediated statement and it is in this deliberately emphasized mediation that the essence of the current truthfulness is contained. Also, this is not common in contemporary art. Thus, he is among one of the distinctive tendencies of contemporary art, which he expands over time, he does not place the viewer in confrontation with the object of the work of art but aims to blend the two in the event, at a certain time and space. Human self-reflection, whether socio-cultural or individually psychological, is the place where the paintings of LeošSuchan are.

 Specific example. The author has opened several issues in his cycle People. I would highlight at least the basic ones; it is a concept and a term of a whole, a mid view, a closeup, an element of a time dimension (for example, portraits of parents) in simultaneity or a sequence of events. Thus, the relationship between the artistic symbol and the reality that it represents (and it may not necessarily be the reality of the subject world) as well as the perceivers who can see the reality of the artefact in this symbol representing their own ideas of reality is being developed. These above-mentioned factors, transformed into the area of a painting, evoke the features of external and internal tension in complex layers of meaning, which sometimes change into escalated points of narrative nature. In this sense, we could speak almost in clichés of a mirror of time ragged by contrasts; the analytical view is sometimes elevated to a socio-critical perception, while the reality of the present is amplified to some extent by one’s imagination (both ours and the author’s).

 As a certain opposite of Suchan’s figurative compositions, there are paintings based on the thematic cycle Water or more precisely natural structures and water surface closeups. There is a “game” between the absolute, autonomous structure and the possibility to name it, semantically identify it. To some extent, it is a perception between the real and the abstract, the dilemma of the abstract and the natural principle, as well as the merging of the two. Elemental natural forms are transformed in these compositions into deliberately conceived biomorphic formations. The symbolic forms of vegetative and biological origin fascinate by a particular dissonant tension and color transcription; their irrational character is often amplified by symbolic cues of the emerging formations, creating a “distillate” of a life and thought principle. “Something changes and something remains” – a new tension arises between the unchanged and the changed initial reality. The reality of water surfaces is visually enhanced and transformed into a new visual reality. The one we perceive in the background of their usual and familiar form. Leoš Suchan “does not copy” nature but only uses it to construct his compositions.

 The mechanisms of displaying artefacts from the artist’s nearby surroundings appear in the free cycles Materials and Food. An important factor in both cases is the issue of a real metaphor. Deformed cans, used paint tubes, a book or a drapery, a baguette, sea fish, fruits – these are the basic artefacts that provide an immediate context for the painting. The difference, both of the object itself and of its meaning, is defined in several ways (meanings). First of all, it is the inherent (magical) value of each of the depicted elements based on the inherent nature of the depicted. The realistic, even hyperrealistic, compilation of specific objects is also important. By their “isolation”, they are excluded from the sphere of ordinary use, understanding and meaning. And finally, there is the elaboration (application) of these individual organisms into the overall context of the painting. In the case of Suchan’s paintings, the last two mentioned aspects cannot be so easily separated. Painting can be viewed as something that is increased by the value of the object. At the same time, it is visualized in the element (of which the whole is composed), which in a way exceeds the characteristics given by the initial material. If we therefore summarize the previous theses, we come to this conclusion. Firstly, these paintings visualize what they show and secondly, they do so in such a way that the absent is placed in what is already present. Thus, the presence is not only identified with the artefact and its use but also introduced as well as integrated into the space and time that this artefact is part of.

 In his abstract compositions, Leoš Suchan builds on an expressionist manifestation that appears as a certain indication in his cycle Brushes; however, the actual real shape disappears there. The main means of expression becomes the color, color-structural layers. Although it may not look so at first glance, visualization is “characteristic” for the author. On the one hand, it is a precise concept, on the other hand, he chooses “quotes” in some of his compositions with which he subsequently works as a painter. Specifically, these are canvases that are based on the “quotes” of some Rembrandt’s paintings. Overly expanded and partly destroyed details of mostly notorious paintings on the one hand reflect the interconnectedness of the world of the fine arts. Leoš Suchan, with the selection of “visual” quotes and their radical reduction by free painting handwriting, absolutizes the chosen details as autonomous (pictorial) quality. For one thing, the painter refers to the works he quotes, for another, he also allows us to realize how principal these quotes are on their own. On the one hand, there is a character of knowledge (maintained relation to reality), on the other hand, there is a subjective, spontaneous process that does not bind to any pattern. The artist himself acts as a link between reality and the autonomy of the creative process. By quickly bringing attention from one topic to another, the author has the opportunity to avoid creative conservatism and stagnation. Immediate reaction, stimulus, exploited chance, freedom; freedom, which is an open choice for the art media. Leoš Suchan “casts” the whole theme on the canvas in a succinct composition that actually does not allow for more corrections. Sometimes the choice is the result of contemplation and gradual approach, while sometimes it is a “lightning” captivation.

                Leoš Suchan has started a complex, multi-layered and internally structured game of painting as an illusion; in fact, he opened the possibility of using the painting means he subjected to his investigation. Certainly, as another quality, he discovered the pure joy of painting and even of beautiful painting itself. There is no resting in mechanical skill for his artistic invention. It is not merely a fictitious production of painting, a pre-determined and calculated project but a kind of seismograph, the energy the record of which has its order. It was as if an “inexhaustible” cycle has opened before us, which once began with the imprint of a hand on the wall of a prehistoric cave and continued through the seeming domination of the world to opening to the world. Leoš Suchan is a type of painter whose essential language, although speaking to us through “still stories or situations”, is the language of shapes and colors. Any attempts to predict the future form of Leoš Suchan’s work are out of place. Live creation has always been beyond any discipline by designed predictions, yet erudite they have been. However, his work seems to contain constant decision making concerning the new.


                                                                                              Vlastimil Tetiva

Interpretace dosavadního díla mladého výtvarníka Leoše Suchana (*1989) působí ve své kompaktnosti, i když se jedná o poměrně krátký časový úsek, skutečně objektivně a uceleně. Již v průběhu studia na Akademii výtvarných umění v Praze (2011–2016) se začal projevovat jako vyzrálá, cílevědomě se vyvíjející umělecká osobnost. V samostatných i skupinových výstavách se představil pozoruhodnými obrazy, vyznačujícími se jemnou malířskou kulturou a především čitelným a zajímavým námětem. Nejen že dokázal vytěžit maximum z příkladu svých profesorů (Zdeněk Beran, Michael Rittstein), ale také vhodně kombinované podněty rychle přetavil v osobitou scénickou vizi svých obrazů. Nebál se paradoxů a absurdit, když si dal za cíl pojímat své obrazové kompozice jako obecně významovou metaforu současného

světa. Suchanovy vizuální struktury vyjadřují osobní pocit mnohovýznamovosti reality. K tomu slouží například moment destrukce určitého reálného komponentu (cyklus Štětce), ustavení nového výtvarného celku (cyklus Materiály) nebo variabilní princip jím nově stanoveného pořádku (cyklus Jídlo). To nakonec umožňuje autorovi vidět svět ve dvou dimenzích, s možností uplatnění multiplicity reality. Komponenty, z nichž jsou složeny jeho obrazové kompozice, se stávají symbolickými fragmenty rozmanitých realit. Z nich pak vzniká nový celek, na jedné straně imaginárních příběhů, na druhé straně elementárních konfigurací. Svět přírodní, svět lidí nebo svět předmětů se vzájemně prolínají. Skutečnost je tak interpretována z hlediska souvislosti všeho se vším. Tvorba Leoše Suchana se právě pro tento rys řadí k činům, které v posledních letech obohatily a rozvinuly nejen „gramatiku“ a syntax, ale i ikonografii a významovou nosnost jeho malby.

Jak jsem již připomněl v předchozím textu, Leoš Suchan v celkovém vyznění své tvorby plně využívá jazyk malby (olej na plátně). Vychází z předpokladu, že pravda se nachází v jevech, které jsou hodny uchování v prezentaci. Není to přímá, ale zprostředkovaná výpověď; a právě v této záměrně zdůrazňované zprostředkovatelnosti je obsažena podstata aktuální pravdivosti. To však není v současných výtvarných projevech obvyklé. Zařazuje se tak do jedné z výrazných tendencí současného umění, která expanduje v čase, nestaví subjekt diváka do konfrontace s objektem uměleckého díla, ale směřuje k prolnutí obou dvou v události, v určitém čase i prostoru.

Lidská sebereflexe, ať již sociokulturní nebo individuálně psychologická, jsou polohy, ve kterých se pohybují obrazy Leoše Suchana. Jedním z konkrétních příkladů je obrazový cyklus Lidé, ve kterém autor otevřel hned několik problémů.

Vyznačil bych alespoň ty základní; jde tu o pojem a termín celku, polocelku, detailu, o prvek

časové dimenze (například portréty rodičů) v simultaneitě či v souslednosti dějů. Rozvíjí se tu

tak vztah uměleckého symbolu jak k vlastní realitě, kterou představuje (a nemusí to být vůbec realita předmětného světa), tak k vnímateli, který může v tomto symbolu spatřovat realitu artefaktu představující jeho vlastní představy o realitě. Tyto výše uvedené faktory, transformované na plochu obrazu, evokují rysy vnějšího a vnitřního napětí v složitých významových vrstvách, jež místy přecházejí do vyhrocených point narativní povahy. V tomto smyslu bychom mohli téměř frázovitě hovořit o zrcadle doby rozeklané kontrasty; analytický pohled je místy stupňován ke společensko-kritickému vyznívání, přičemž realita současného je umocňována do jisté míry představivostí (a to jak naší, tak i autorovou).

Jako určitý protipól Suchanových figurálních kompozic vznikají obrazy vycházející z tematického okruhu Vody, respektive přírodních struktur a detailů vodní hladiny. Rozvíjí se tu „hra“ mezi absolutní, autonomní strukturou a možností jí pojmenovat, sémanticky identifikovat. Je to do jisté míry percepce mezi reálným a abstraktním, dilema abstraktního a přírodního principu a sloučení obou těchto složek. Elementární přírodní formy se v těchto kompozicích proměňují v záměrně koncipované biomorfní útvary. Symbolické formy vegetativního a biologického původu fascinují zvláštním disonančním napětím a barevnou transkripcí; jejich iracionální charakter je často umocněn symbolickými nápověďmi vznikajících útvarů, vytvářejících „destilát“ životního a myšlenkového principu. „Něco se mění a něco zůstává“ – vzniká nová tenze mezi nezměněnou a proměněnou výchozí skutečností. Realita vodních hladin, je vizuálně ozvláštňována a proměňována v novou obrazovou realitu. Tu, kterou vnímáme na pozadí jejich obvyklé a známé podoby. Leoš Suchan „neopisuje“ přírodu, ale pouze ji využívá v rámci konstrukce svých kompozic.

Mechanismy zobrazení artefaktů z blízkého umělcova okolí se objevují ve volných cyklech Materiály a Jídlo. Důležitým faktorem je v obou případech otázka reálné metafory. Deformované plechovky, použité tuby barev, kniha nebo drapérie, veka chleba, mořské ryby, ovoce – to jsou základní artefakty, které poskytují bezprostřední kontext pro obraz. Odlišnost, a to jak předmětu samotného, tak jeho významu, je vymezena několika způsoby (významy). V první řadě je to inherentní (magická) hodnota jednotlivých vyobrazených prvků, vycházející z vlastní podstaty vyobrazeného. Význam má také realistické, až hyperrealistické zpracování konkrétních předmětů. Svou „izolovaností“ jsou vyjmuty ze sféry obyčejného užití, chápání a významu. A v konečné fázi je tu rozvinutí (aplikace) těchto jednotlivých organismů do celkového kontextu obrazu. V případě Suchanových obrazů nelze poslední dva uváděné aspekty tak snadno od sebe oddělit. Obraz může být nahlížen jako cosi, co zvyšuje hodnotu objektu. Zároveň je ale zpřítomňována v prvku (z nich je složen celek), který svým způsobem převyšuje charakteristiku danou výchozím materiálem. Shrneme-li tedy předchozí teze, dojdeme k tomuto závěru: zaprvé tyto obrazy zpřítomňují to, co ukazují, a za druhé se tak děje takovým způsobem, že nepřítomné je umísťováno do toho, co už je přítomné. Tak je přítomnost nejen identifikována s artefaktem a jeho užitím, ale také vnesena a integrována do prostoru a času, jehož je tento artefakt součástí.

Ve svých abstraktních kompozicích vychází Leoš Suchan z expresionistického výrazu, který se v určitém náznaku objevuje v jeho cyklu Štětce; zde však konkrétní, reálný tvar mizí. Hlavním

výrazovým prostředkem se stává barva, barevně strukturální vrstvy. I když se to na první pohled nemusí jevit, je vizualizace pro autora „charakteristická“. Na jedné straně je to pregnantní koncept, na straně druhé si v některých kompozicích vybírá „citáty“, s nimiž potom malířsky pracuje. Konkrétně se jedná o plátna, která vycházejí ve svém základu z „citací“ některých Rembrandtových obrazů. Přezvětšené a částečně destruované detaily většinou notoricky známých maleb na jedné straně reflektují vzájemnou souvztažnost světa výtvarného umění.

Leoš Suchan výběrem „vizuálních“ citátů a jejich radikální redukcí volným malířským rukopisem, absolutizuje zvolené detaily jako autonomní (obrazovou) kvalitu. Malíř jednak odkazuje k dílům, z nichž cituje, ale zároveň nám umožňuje si uvědomit, jak dalece jsou tyto citáty nosné samy o sobě. Na jedné straně existuje charakter poznání (udržovaný vztah ke skutečnosti), na druhé straně se objevuje subjektivní, spontánní proces, který se neváže k žádnému vzoru. Jako spojovací článek mezi skutečností a autonomií tvůrčího procesu funguje samotný umělec. Rychlé přenášení pozornosti od tématu k tématu dává autorovi možnost vyvarovat se tvůrčí konzervativnosti a stagnaci. Okamžitá reakce, podnět, využitá šance, svoboda; svoboda, která je otevřenou volbou výtvarného média. Leoš Suchan „vrhá“ na plátno celé téma v lapidárním rozvrhu, který vlastně nepřipouští již žádné korekce. Jednou je výběr výsledkem kontemplace a postupného pojímání, jindy „bleskovým“ uchvácením.

Leoš Suchan rozehrál složitou, mnohovrstevnatou a vnitřně strukturovanou hru o malbě jako iluzi; otevřel si tak vlastně možnost užívat oněch malířských prostředků, které podrobil svému zkoumání. Jistě se mu tedy, jako další kvalita, objevila i ryzí radost ze samotné malby, ba dokonce z krásné malby. Pro jeho výtvarnou invenci neexistuje žádné spočinutí v mechanické dovednosti. Není to pouhá fiktivní produkce malby, předem stanovený a propočítaný projekt, ale jakýsi seismograf, tedy energie, jejíž záznam má řád. Jako by se před námi otevíral „nevyčerpatelný“ cyklus, který kdysi začal otiskem ruky na stěně pravěké jeskyně a pokračoval přes zdánlivé ovládnutí světa až k otevření se světu. Leoš Suchan je totiž typem malíře, jehož bytostným jazykem, přestože k nám promlouvá prostřednictvím „zastavených příběhů či situací“, je řeč tvarů a barev. Jakékoliv pokusy o předpovědi o budoucí podobě tvorby Leoše Suchana nejsou na místě. Živá tvorba se vždy vymykala každému ukázňování konstruovanými předpověďmi, jakkoli erudovanými. Nicméně se zdá, že jeho dílo v sobě ukrývá stálé rozhodování k novému.


Vlastimil Tetiva